Z HISTORIE DLOUHÉ STOKY

     Památky na časy dávno minulé nejsou jen ty, které jsou soustředěny v muzeích a galeriích, které se vypínají pyšně na výšinách jako trosky bývalé feudální slávy, ani jen ty, které vyprávějí o své době starodávnými literami na vyschlém pergamenu. Můžeme je nalézt všude kolem nás a často nám ani nepřijde na mysl doba jejich vzniku. Jezera, rybníky, hlavně rybniční hráze, mlýnské náhony a spousta dalších věcí, které usnadňovaly a šetřily lidskou práci a mnohde ještě slouží dodnes. Technické znalosti našich předků ze středověku by možná překvapily každého z nás. Snad méně si uvědomujeme, že stejně jako tenkrát, také nyní existuje i nadále vazba problém - - lidský důmysl - řešení problému. A pravdou rovněž zůstane, že většinu svých problémů - vzhledem k lidským a materiálním možnostem své doby - rozřešili středověcí "inženýři" na jedničku.
     Zamysleme se nad tím, kolik u nás zůstává ještě nevyřešených problémů technického rázu přes veškerý pokrok techniky, který jsme zanedbali.
     Slavkovský les, kde se nachází cíl našeho pěšího pochodu, byl spolu s Krušnými horami od 2. poloviny 15. století a v 16. století hlavním místem těžby cínu v českých zemích. Výroba cínu tehdy rostla velmi rychle a cín byl jedním z nejdůležitějších produktů českých zemí. Vlastní výroba cínu je odhadována od poloviny 15. století a v 16. století na 500 000 q, což představuje roční průměr 5000 q, tj. ? veškeré produkce cínu v tehdejší Evropě. Je proto pochopitelné‚ že toto množství nemohlo být zpracováno jen v českých zemích. Nejaktivnějšími odběrateli českého cínu byli hlavně Norimberčané, dále Itálie a Frankfurt nad Mohanem. Byl dovážen do rakouských zemí nezávisle na podnikání Norimberka. Nejvýznamnější a patrně nejvýnosnější doly byly právě na slavkovském a bečovském panství Pluhů z Rabštejna. Mimo to byla drobná těžební střediska roztroušena po celém Krušnohoří na české i straně. Kromě prosté lidské práce byla nejdůležitější pohonnou energií pro těžbu a zpracování cínu vodní energie. Se vzrůstajícími nároky a rozšiřováním těžby vzrůstala i potřeba a nároky na vodní sílu. Vyřešením tohoto problému je velkolepé vodní dílo‚ z velké části zachované do našich dnů, Dlouhá stoka.

      Základní podmínkou pro těžbu kovů na Slavkovsku bylo dostatečné množství vodních toků jako pohonné energie pro vodní kola důlních čerpadel, drtících stoup, rudných mlýnů a hutních měchů. V počáteční fázi využívání rudného bohatství ve 13. a 14. století ještě postačil přirozený průtok vod Slavkovského a do něj se vlévajícího Seifertgrünského potoka. Jakmile se báňské práce rozrostly a tyto přírodní toky byly rozváděny do četných náhonů, začal se jevit častý nedostatek vody, zvláště v suchých letních obdobích, nemenší problémy nastaly v zimních měsících, kdy oba přírodní toky zamrzaly a práce na stoupách byly často přerušovány. Bylo proto třeba posílit oba přírodní toky svody ze vzdálených míst‚ zejména z oblasti rašelinišť a horských říček v okolí vrchu Kladská a bažin mezi Kynžvartem a Prameny.
      Prvý z umělých vodních kanálů, které později proslavily svým významem a délkou oblast Slavkovského lesa v celé střední Evropě, byl, soudě podle kupní smlouvy na louku při říčce Roda z roku 1408 zřízen někdy koncem 14. století.

Byl nepochybně veden z této bystřiny a snad probíhal po vrstevnicích kolem Pramenů východním směrem až ke Krásnu. Zda tento příkop přiváděl vodu až do Slavkovského údolí či zda sloužil jenom k báňským účelům v okolí Pramenů, nelze už z dochovaných pramenů vyčíst.
      Podle dochovaných pramenů lze se domnívat, že mohlo jít už o příkop vedený až ke Krásnu. 10.5.1499 byla sjednána nová smlouva mezi slavkovskými těžaři a novou pozemkovou vrchností panem Pluhem z Rabštejna o užívání dalšího vodního příkopu. Ze znění listiny bezpečně vyplývá existence staršího vodního příkopu z říčky Roda až do Slavkovského údolí, na nějž byl právě touto smlouvou napojen další příkop, přesněji odbočka z něj směrem z Seifertsgrünu, tedy do terénu ležícího těsně nad Horním Slavkovem.
      Tím je tedy přívod vody do této oblasti z rašelinišť na Kynžvartu bezpečně prokázán již pro 15. století a není třeba pochybovat, že trasa staršího příkopu (ať už byl zřízen koncem 14. nebo během 15. stol.) běžela ze stejných míst, ale že byla v podstatě vedena po vrstevnicích stejným směrem jako pozdější hlavní vodní příkop zvaný Stoka. To znamená, že odbočoval kdesi nad Prameny z říčky Roda, severním směrem obtékal hornickou osadu Prameny, aby pak pokračoval východním směrem k Nové vsi a ke Krásnému, kde posiloval Slavkovský potok. Ze Slavkovského potoka byly pak hloubeny četné náhony k rudným mlýnům, hutím i k důlním čerpadlům v Krásně, Horním Slavkově a v Seifertsgrünu.
      Brzy však přítok vody již nestačil rychlému růstu báňských prací. Bylo třeba nalézt další zdroj a ten byl nalezen v rybníku, zvaném Mebmet či Ebmet, který byl použit v roce 1514 pro napájení dalšího vodního příkopu, jenž byl po něm nazván. (Dnes je zván Puškařova strouha nebo Rovínský příkop.) Tento příkop byl ve svém horním toku posilován tzv. Mückenberským potokem a Stöckelbachem (dnes bezejmenné) s rezervoiry vody v několika rybnících.
      Ani to však nestačilo a tak, když byla zahájena těžba Hubského pně na přelomu desátých a dvacátých let 16.stol., bylo nutno opět hledat další zdroje vod jako pohonnou energii. Roku 1523 proto Jan Pluh uzavřel smlouvu s tepelským klášterem na užívání přepadových vod z rybníků a bažin na klášterním majetku - tj. nepochybně v oblasti kynžvartských lesů kolem vrchu Kladská - na napájení vodních příkopů. Zdá se, že byly především použity vody Kynžvartského rybníka (dnes Jezírko či Mýtský rybník) u Kladské, rozkládajícího se na náhorní planině na nadm.v. 813,8 m a několika menších rybníčků v jeho blízkosti, a svedeny k posile starého příkopu, přivádějícího vodu ke Krásnu, Hornímu Slavkovu a Seifertsgrünu. Avšak ani tyto posilující práce nestačily. Příčinou bylo nejspíše zavedení tzv. mokrého procesu při drcení rud na stoupách, při němž se sice podstatně snížily ztráty na rudné mědi, ale značně stoupla potřeba vody.
      Roku 1530 vyměřil slavkovský měřič Rossmeisl trasu nového příkopu, nazvaného Flossgraben (překl. příkop na plavení dřeva, Plavební stoka), dnes zvaného Dlouhá stoka. V jarních měsících 1531 byly zahájeny výkopové práce. Účel Stoky byl dvojí: jednak posílit přívod vody do slavkovského údolí, jednak tudy dopravovat dřevo z kynžvartských lesů, což po vyčerpání porostů v širokém údolí Krásna a Horního Slavkova bylo již nezbytnou nutností jak pro dřevící práce tak i pro dobývání ohňovou metodou; nemenší množství dřeva bylo třeba i pro pražení a tavbu cínových rud.
      Práce na stoce trvaly plných 6 let a nový příkop byl dokončen roku 1536, dlouhý asi 21,2 km, jen ke stavidlům Na Dílcích s celkovou trasou 24 km.
      Tomuto dílu se v českých zemích mohl vyrovnat jen pozdější Blatenský příkop z roku 1540 v délce 20 km vedený z Černého potoka pod Božím Darem do cínového revíru Horní Blatné, a tzv. Nový příkop v Altenbergu z let 1550-1553, který byl součástí sítě kanálů v celkové délce kolem 30 km.
      Slavkovská stoka, která v podstatě probíhala zřejmě shodně se směrem staršího příkopu, odbočovala z říčky Rody a současně přejímala i přebytečné vody vytékající z výpusti hráze Kynžvartského rybníka. Směřovala po vrstevnicích vytrvale východním směrem až k Dílcům (Teilhäusel), kde se rozdvojovala. Jedna větev ubíhala mírným spádem k Seifertsgrünu (shodně jako příkop z r. 1499), druhá větev pokračovala ke Krásnu, částečně posilovala vody Slavkovského potoka, částečně byla vedena do pěti bánských rybníků a odtud rozdělována dále k důlním a hutním provozům. Podstatnou část tohoto promyšleného díla z počátku 16.stol. lze dnes ještě v terénu zjistit, především v jeho horním povodí. V okolí Krásna a Horního Slavkova ovšem trasa původně probíhající v obdivuhodném přímém směru, nezbytném při plavení dřeva, byla postupně upravena pro jiné účely a zanikla.
      Šíře tohoto příkopu, který byl pro dopravu lesního dřeva nepochybně obložen kmeny, v úsecích procházejících Krásnem a Horním Slavkovem musela být podle dochované trasy pod Kynžvartským rybníkem široká až 2 m a místy podle potřeby více. Tok vody ve stoce byl rychlý, jak vyžadovaly dopravní podmínky.
      Jestliže byl začátek Stoky v nadmpřské výšce asi 800 m, Krásno 695 m, Horní Slavkov 587 m, pak výškový rozdíl Stoky mezi horním tokem a Horním Slavkovem činí zhruba na 24 km přes 200 m, tj. 0,83 m na 100 m. Ve skutečnosti bylo klesání menší, protože za hlavní část trasy nutno považovat úsek Stoky dlouhý 21,2 km "Kynžvartský rybník - Dílce", na němž je celkový rozdíl výškový jen 75 m, tj. zhruba 35 cm na 100 m. Nelze se ubránit obdivu při zamyšlení nad těmito údaji. Protože Stoka přetínala řadu mÍstních komunikací, bylo na ní podle zjištění z roku 1601 zbudováno 35 mostů a 13 stavidel na rozvod vody do jednotlivých náhonů. Na svou dobu jde o vodní dílo, které snad ve střední Evropě nemělo obdoby rozsahem ani způsobem provedení. Stoka byla totiž zásobovaná vodou z říčky Rody a z Kynžvartského rybníka, ale byly do ní sváděny i jiné menší toky, což znamenalo promyšlený radikální zásah do přirozeného vodního režimu krajiny.
      Přestože novým příkopem (zpočátku se nazýval Neuwasser) bylo nyní zaváděno do slavkovského údolí mnohem více vody, bylo třeba i nadále šetřit vodou. Za tímto účelem byly r. 1535 vydány směrnice o hospodaření s vodou. Nebyly ovšem první; nepochybně již při zřízení příkopu z roku 1499 byly vyhlášeny směrnice o rozdělování vody, nejspíše napsané.
      Prvý psaný řád vydal Jan Pluh z Rabštejna dne 23. května 1533. Tato instrukce měla ovšem jen krátkou dobu trvání a 24.4.1535 byla nahrazena novým řádem, který specifikoval podmínky pro rozvod vody ze Stoky, řízený hlavním stavidlem nad Krásnem na zmíněných Dílcích.
      Původní pojmenování Dílců-Teilhäusel - vyjadřuje účel - byl to domek vrchního dozorce, jehož povinností bylo střídavě vpouštět vodu buď do Krásna a Horního Slavkova nebo do Seifertsgrünu, podle nařízeného schématu platného v létě i v zimě. V pracovní dny i ve svátek během týdne byla voda od 17 hodin do 3 hod. ráno příštího dne vpouštěna do náhonu na rudné mlýny, vodní kola čerpadel a k hutím v Seifertsgrünu. O 3 hod. ráno bylo stavidlo zastaveno a voda až do 17 hod. byla vpouštěna k báňským a hutním provozům v Krásnu a Horním Slavkově. Tento rozvrh neplatil v sobotu a neděli, kdy platila jiná dispozice; voda se vpouštěla do seifertsgrünského náhonu od soboty od 12 hod. do neděle do 14 hod. a ve zbývajícím čase tekla do Krásna a do Horního Slavkova. Toto platilo v létě i v zimě.
      Je patrné, že rozvrh přiznával větší výhody Krásnu a Slavkovu na úkor Seifertsgrünu, kde ovšem bylo méně provozů. Zásadní změny si vyhradil Jan Pluh podle situační potřeby, např. kdyby si to vyžádaly čerpací práce na Hubu. Pro dohled a údržbu tohoto díla byli určeni pracovníci, kteří se ke svým povinnostem zavazovali přísahou. Hrazení nákladů údržby spadalo do povinností těžařů a podnikatelů na zpracovatelských provozech procenticky podle toho, jak se na užitku z příkopu podíleli.
      Jan Pluh si vyhradil ještě jednu výjimku: uzavřít dočasně vpouštění vody říčky Rody do příkopu a vrátit ji do původního koryta, pokud by to vyžadoval provoz Pluhovského mlýna u Bečova. K tomu mělo ovšem dojít jen při silných mrazech nebo při velkém suchu. Na ochranu vod stoky byl dán příkaz báňskému úřadu v Krásně, že v prostoru rybníka Háje, kolem nichž probíhala seifertsgrünská větev příkopu, nesmí být povoleno postavení ani rudných mlýnů ani čerpadel či hutí bez výslovného souhlasu Pluhů.
      Tento pluhovský řád zůstal v platnosti až do roku 1550. Dne 27.4.1550 byl sice vrchnostenským úřadem v Horním Slavkově vydán nový řád, ale jeho základní ustanovení, především vpouštění vody, zůstala i nadále beze změny.
      Roku 1543 postihla slavkovskou oblast veliká povodeň. Při níž bylo na báňských provozech, domech a především březích stoky natropeno veliké množství škod, celkem za 80 000 zlatých. Aby se napříště nemohla tato pohroma opakovat ‚ a aby byl zlepšen rozvod vody a Stoce bylo tak odlehčeno, byla roku 1546 vytvořena společnost, která dala hloubit vodní kanál zvaný Heinzův, vedený po úbočí Vysokého Kamene. Ze stoky odbočoval přímo ve městě Krásno.
      Během 2. pol. 16. stol se umělý vodní režim slavkovské oblasti dále zdokonaloval. V r. 1552 nachází se nejasná zmínka o novém příkopu založeném při říčce Roda, kterým nejspíše mělo být ještě posíleno množství vody ve Stoce. Roku 1553 se objevuje další příkop na Ebmetském kanále.
      Přes tyto veškeré doplňující úpravy Stoky měly báňské provozy stále větší nedostatek vody. Potíže také způsobovalo zabahňování příkopů a rybníků jako následek po plavení z kynžvartských lesů, zejména od r. 1547 aktivně zaváděného a po úpravě Stoky z r. 1555 podstatně rozšířeného.
      Zemědělci, mlynáři a hamerníci podél Stoky se bránili proti neustálému odnímání vody ze Stoky. Stejně tak důlní podnikatelé museli být neustále ve střehu a chránit své zájmy proti vesnickému obyvatelstvu. Tak např. Jindřich Šlik dával bezostyšně napájet své rybníky na majetku Nová Ves bez ohledu na škody, které tím důlním majitelům způsobil. Značné obtíže nastávaly pravidelně s příchodem zimy, která v těchto oblastech bývala velmi tvrdá. V této době se musel příkop nejméně dvakrát až třikrát za zimu čistit od sněhů, kterými zapadal protože stromy na jeho březích byly nerozumně vykáceny po obou stranách až do vzdálenosti 10 - 12 láter, tj. přes 20 m. To bylo i proti původním předpisům z Pluhovské doby.
      Obtíže se zásobováním vodou trvaly i nadále a tak r. 1661 vydal báňský úřad v Horním Slavkově nový řád pro užívání Stoky. Zdá se, že krátce po vydání tohoto řádu byla v letech 1601- 1608 provedena poslední rekonstrukce Stoky, aby mohla lépe sloužit plavení dřeva. V jakém rozsahu byla tato rekonstrukce provedena, prameny bohužel neudávají.
      Tato vodní díla, bez nichž by báňská činnost na Slavkovsku nemohla existovat, tvoří obdivuhodnou síť kanálů přes 30 km dlouhou. Jejich součástí byla ovšem i současně budovaná síť 10 velkých rybníků a série menších rybníků, sloužících jako akumulační nádrž pro nepříznivé období.
      Základ této sítě tvořil Kynžvartský rybník pod vrchem Kladská, rozlévající se nedaleko křižovatky silnic Prameny, Kynžvart a Mar. Lázně. Tento rybník nechal zřídit Jan Pluh brzy po převzetí panství, tedy krátce po r. 1501 s úmyslem‚ že bude sloužit pro báňské účely jako rezervoár pro vodní kanál z konce 15. stol. Jeho hráz byla v r. 1563 nebo krátce poté zvýšena díky královské dotaci, aby rybník mohl pojmout větší množství vody. K posílení Stoky, zejména kvůli plavení dřeva, byla nedaleko Kynžvartského rybníku ještě r. 1554 navršena hráz tzv. Nového rybníka, později zvaného Malým Bečovským.
      Na Ebmetském příkopě byl nejstarším a největším rybník Ebmet. Data jeho vzniku nejsou doložena, lze však soudit, že jeho hráz byla nasypána - ne-li dříve, tedy nejpozději ve 20.-30. letech 16. století. Na Seifertsgrünu byly na odbočce ze Stoky vybudovány poč. r. 1559 dva velké rybníky Starý a Dlouhý, které zásobovaly vodou důlní díla na Hubu.
      Po třicetileté válce postupně těžba cínu na Slavkovsku upadala a již nikdy nedosáhla své bývalé slávy.
      Dlouhá stoka však zůstala ve své větší části zachována jako památník lidského důmyslu a fortelné práce.